Světoobčané versus občané

Světoobčané versus občané

Andrej Duhan
20. Listopad 2017

Napříč západním světem se ustavuje nové politické rozdělení, které jde napříč tradičně chápanou pravicí a levicí. Jeho podstatou je otázka identity – k jakému celku a hodnotám lidé vztahují svou loajalitu. Jde o střet mezi světoobčany a občany.

 

Světoobčané

Světoobčané jsou lidé, pro něž tradiční formy loajality a historické sounáležitosti ztratily jakoukoliv přitažlivost a smysl. Svou identitu nachází v odmítání jakýchkoliv zděděných kolektivních identit, které považují za morálně neobhajitelné. Existuje pro ně pouze jednotlivec a lidstvo.

Světoobčanství vyjadřuje ideologii humanistického univerzalismu. Ta je na jedné straně vymezena extrémním individualismem. Vše je potřeba nahlížet optikou práv jednotlivce. Společnost má pouze jednu roli – umožnit sebenaplnění jednotlivce.

Tmelící faktory společnosti, které jednotlivce zavazují k určitým formálním či neformálním povinnostem jako patriotismus, náboženství, pohlaví, tradice a zvyky, jsou omezující a tudíž nežádoucí. Světoobčané odmítají cokoliv partikulárního, pokud se k tomu člověk nepřihlásil dobrovolně. Jednotlivec si má sám zvolit paletu identit, které mu vyhovují. Kultura, náboženství, gender jsou výraz osobního vyjádření, nálady, vkusu.

Na druhé straně je pak humanistický univerzalismus vymezen vírou v jedno lidstvo bez kulturních a národních hranic. Kolektivní kulturní či národní identity ani charakteristiky neexistují. Je to bezdůvodná paušalizace a sociální konstrukt končící v kolektivní vině a koncentračních táborech. Vše, co má punc tradičního a zděděného, je pro světoobčany podezřelé.

K vlastnímu společenství necítí žádnou zvláštní náklonnost, protože jej nepovažují za vlastní. Naopak v takové náklonnosti vidí skrytý rasismus. Společnost je pro ně součtem jednotlivců, nic víc. Jejím tmelem mají být abstraktně definované hodnoty jako demokracie, spravedlnost či lidská práva. Ty ovšem světoobčané úzkostlivě oddělují od jejich historického kontextu. Považují je za univerzálně přenositelné a aplikovatelné kdekoliv a kdykoliv. Soužití diverzifikované společnosti bez kolektivní identity mají zajistit tolerance, respekt a antidiskriminace.

 

Občané

Občané naopak svou prepolitickou loajalitu nadále vztahují k vlastnímu národu, kultuře a civilizaci neboli k partikulárním formám identity a solidarity. Nadále rozlišují na my a oni. Náklonost k vlastnímu společenství považují za jedinečnou a hodnu zachovávání. Je pro ně zdrojem hrdosti, hodnot, řádu a společenského smíru a solidarity. Patriotismus a loajalita jsou z jejich pohledu nejen nezbytným tmelem společnosti, nýbrž i ctnostmi.

Určité způsoby chování, tradice, kulturní sounáležitost, zděděné historické identity či sociální role nepovažují za a priori omezující, naopak v tom mnohdy spatřují prospěšnost. Benefity, které s sebou nese elementární kulturní a společenskou soudržnost, považují za historicky osvědčené. Často instinktivně cítí, že fungující společnost si nevystačí pouze s dobrými zákony a institucemi, nýbrž že potřebuje společnou identitu.

Kontinuita a zachování vlastního společenství je pro ně zásadní. V tomto pojetí má člověk práva, ale i povinnosti vůči společnosti. Primární povinnost státu pak je vedle ochrany práv jednotlivců ochrana vlastních občanů a společnosti, která je více než součet jednotlivců. Zájmy svých občanů má stát stavět nad zájmy ostatních.

Občané vůbec nemusí odmítat princip rovnosti, nediskriminace či toleranci, naopak, jen tyto hodnoty neabsolutizují. Lidská práva nechápou jako právo na všechno možné i nemožné. Staví je do kontextu konkrétního společenství a filtrují zdravým rozumem. Pro princip nejsou ochotni obětovat sami sebe.

 

Imigrace: právo nebo výsada

Nejzřetelněji rozděluje světoobčany a občany postoj k imigraci. Imigranty, v jakkoliv masových počtech, světoobčané nevidí jako skupiny lidí přinášející si s sebou vlastní kulturu a identitu, ale jako jednotlivce jdoucí za štěstím, na což mají právo. Žádné kolektivní identity totiž neexistují a hranice jsou nemorální výtvory uměle rozdělující lidi. Imigranti mají právo přijít, nikdo nemá právo jim bránit. Odmítání imigrace stejně jako tlak na asimilaci je pro světoobčany čirý rasismus, nikoliv výraz obav o soudržnost společnosti.

Pro občany je rozlišování a omezený rozsah imigrace naopak výrazem zdravého rozumu. Jako lidé uvědomující si své partikulární identity, které chtějí uchovat, vidí imigranty jako lidi s jejich specifickými identitami, které si budou rovněž chtít uchovat. Logicky se obávají, že kritické množství těchto imigrantů začne měnit jejich společnost. Nechtějí se ve vlastní zemi cítit jako cizinci. Imigrace se obávají, protože koncept asimilace nahradil multikulturalismus.

 

Demokracie: hodnoty nebo způsob vlády

Méně zjevný je rozdílný pohled na demokracii. Pro občany je demokracie spjata s politickým národem. Demokracie je možná, protože ji předchází společenství se sdílenou identitou, která jde hlouběji, než je politická orientace či třída. To je předpoklad pro mírové střídání vlád. Demokracie pro ně ztělesňuje určité hodnoty, stejně tak ovšem vládu většiny, kdy se legitimita vlády odvozuje od lidu a má reprezentovat jeho názory a zájmy.  

Jsou proto frustrováni z demokracie, která se stala pouhým nátěrem pevně zakořeněné ideologie světoobčanů, z demokracie, kterou vnímají tak, že odmítá chránit společenství, ze kterého vzešla, a zájmy jejích občanů. Těžce nesou skutečnost, že politická moc se stále více posouvá od primárního politického společenství – národa – k nadnárodním organizacím i velkým korporacím.

Světoobčané demokracii nespojují s národem. Společná kultura a prepolitická loajalita podle nich není potřeba, stačí dobrá ústava a vhodné politické instituce. Demokracie je univerzálně přenositelná a použitelná na jakékoliv společenství. Zřetelně u nich převažuje chápání demokracie souboru hodnot, které v zásadě odráží jejich světonázor.

Demokracie jako formu vládu – vládu většiny často vnímají jako přímé ohrožení těchto hodnot. Děsí se toho, co označují jako „populismus“. To jsou ovšem často pouze výsledky voleb a rozhodnutí odrážející zájmy většiny. V seriózních mainstreamových médiích se tak objevují výzvy ke vzpouře elit, vážení hlasů podle vzdělání či výchově k „demokracii“.

 Světoobčanům přijde logické a žádoucí, že Evropská komise chce zakročit proti Polsku kvůli domnělému porušování demokratických hodnot. Tyto hodnoty v jejich očích Komise reprezentuje lépe než demokraticky zvolená polská vláda. Občanům, bez ohledu na to, co si myslí o dění v Polsku, připadá podivné, že nevolená Komise čerpající legitimitu z národních států chystá řízení proti jednomu z těchto států.

 

Globalizace: cíl nebo nástroj

Spor o demokracii se přelévá do rozdílného pohledu na globalizaci a nadnárodní integraci. Pro světoobčany je globalizace vyvrcholením jejich pohledu na svět. Znamená volný pohyb zboží, kapitálu a osob. Svět se spojuje, mizí bariéry. Vytváří prostor, kde státy ztrácejí své výlučné postavení ve prospěch nadnárodních organizací, světových korporací, velkých NGO i jednotlivců schopným se prosadit.

Globalizace naplňuje víru světoobčanů, že existuje pouze jednotlivec a lidstvo. Má vytvořit jednotný prostor, kde se jednotlivci budou moci realizovat bez ohledu na veškeré bariéry. Pro světoobčany je globalizace cíl sám pro sebe, demokracie má sloužit globalizaci a globálním úkolům. Žádají globalizovat kulturu i politickou moc.

Světoobčany nepobuřuje outsourcing, deindustrializace či snižování mezd v důsledku imigrace. Chápou to jako přirozený jev spojený s globalizací (která je pro ně posvátná) – nejdůležitější je efektivita, kterou nemohou mařit nějaké národní hranice či kulturní tradice. Světoobčané nevnímají dopady globalizace na jednotlivé společnosti, protože je nepovažují za nic víc než náhodný shluk jednotlivců.

Z pohledu občanů má globalizace, pokud ji podporují, sloužit demokracii, respektive národním státům. Ty mají profitovat z mezinárodního obchodu a spolupráce, ale musí si zachovat suverenitu, identitu i vztah k vlastním občanům. Občané nechtějí, aby globalizace převálcovala jejich společnost a rozmělnila ji do světového společenství. Nepřejí si kulturní unifikaci.

Globalizace pro ně má být prostředek, který má přinést demokraciím užitek, aniž by rozvrátila jejich hodnoty, stabilitu, společenskou soudržnost a radikálně proměnila jejich zemi. Je v pořádku, dokud přináší ekonomický prospěch. V žádném případě nemá přerůst demokracii a učinit z ní pouhou skořápku a převodovou páku globálních zájmů.

 

Univerzalistický vs. partikulární

Rozdíl mezi světoobčany a občany se neprojevuje na konkrétních politických otázkách, jako jsou daně, sociální zabezpečení, zdravotnictví či obrana. Rozdíl je hodnotový. Pro světoobčany zastávají občané v lepším případě přežité hodnoty, v horším jsou to rasisté. Sami sebe považují za progresivní elitu, avantgardu oproštěnou od iracionálních předsudků minulosti.

Pro občany světoobčané trestuhodně ignorují konkrétní společenství, ze kterého vzešli a z jehož benefitů stále těží. Devastují jej svou přezíravostí a extrémním individualismem. S domýšlivou arogancí sní utopie o jednom lidstvu. Abstraktní hodnoty nadřazují nad konkrétními problémy, které pak padají na bedra občanů.

V americkém kontextu k tomu konzervativní komentátor Ross Douhat v liberálních New York Times napsal: „Amerika byla v minulosti partikularistická i univerzalistická zároveň. Naši zakladatelé vystavěli nový řád na specificky evropské intelektuální tradici. Imigranti se začleňovali do osadnické kultury, anglosaské a protestantské, která vyžadovala asimilaci. Až do pozdních šedesátých let se s tím liberálové i konzervativci ztotožňovali a hlásili se k národním narativům.“

Jinými slovy liberálové a konzervativci sdíleli jednu prepolitickou identitu, rozpory byly politické. Pak ovšem liberálové vyloučili z amerického příběhu to partikulární a konzervativci, do značné míry v reakci, to univerzální. Rozkol o tom „Kdo jsme?“ se v Americe od sedmdesátých let prohlubuje a momentálně dospěl na dno zvolením Donalda Trumpa.

 

Rozpad konsensu

V Evropě se politika rovněž přizpůsobuje. Francouzský prezident Macron perfektně vystihl světoobčanství, když prohlásil, že neexistuje žádná francouzská kultura, ale pouze různé kultury ve Francii. Občanství zatím nejlépe vyjádřila britská premiérka Mayová: „Pokud si myslíte, že jste občané světa, jste občané ničeho.“

Prepolitická identita západních společností mizí. Rozpadá se konsensus nad elementární otázkou – „Kdo jsme?“. Rozpor jde pod povrch klasického pravo-levého dělení. Mizí střed, ustavují se pouze středy dvou bublin a kolem nich extrémy. Pro společnosti bez elementárního konsensu je pak příznačné, že umírněný střed jedné bubliny si víc rozumí s vlastními extrémisty než s umírněným středem druhé bubliny.

Doba centristické manažerské politiky pomalu končí. Velká politika idejí a hodnot hlásí návrat.