Politická korektnost není obyčejná slušnost

Politická korektnost není obyčejná slušnost

Andrej Duhan
19. Červen 2017

Politická korektnost je fenomén, který prorůstá Spojenými státy i západní Evropou. U nás zatím nenabývá tak obludných rozměrů, přesto má mnoho zastánců. Její obhajobu přitom vedou stejně jako na Západě - politická korektnost je vlastně jen obyčejná slušnost. Jenže není.

 

Represivní tolerance

Politická korektnost vychází ze dvou tezí Nové levice. Za prvé, západní, křesťanská a buržoazní civilizace je strukturálně špatná a utlačovatelská. Nová levice je posedlá dialektikou dominance a útlaku a všechny instituce a hodnoty západní civilizace od národa přes osobní vlastnictví až po rodinu identifikuje jako diskriminující.

Za druhé, pravda, fakta a objektivita neexistují. To, co vnímáme jako přirozené, jsou ve skutečnosti sociální konstrukty západní společnosti, která tak reprodukuje svou legitimitu a nadále marginalizuje menšiny. Svou dominanci pak systém utvrzuje prostřednictvím interpretace historie, jazykem, výchovou, zažitými vzorci chování, morálkou a kulturou.

Jde o „staré dobré“ marxistické falešné vědomí, kterým dodnes marxisté zdůvodňují, proč všichni nežijeme v komunistickém ráji, ale v „bídě“ svobodných kapitalistických společností. Ovšem stejnými kulturně výchovnými metodami pak lze vnutit lidem jako přirozené úplně jiné hodnoty. Člověk je tabula rasa, která může být popsána libovolnou výchovou a indoktrinací. V neomarxistickém vidění světa politická korektnost nepředstavuje absurdní popření reality, pouze konstruuje novou lepší realitu.

Banální podstatu politické korektnosti pak vyjádřil jeden z ideových otců Nové levice Herbert Marcuse konceptem „represivní tolerance“. Ta neříká nic jiného než, že konzervativním názorům je nutno upřít svobodu slova, protože zachovávají utlačovatelskou podobu společnosti. V Marcusově chápání spolu soupeří autoritářské regresivní síly pravice s tolerantními progresivními silami levice. První je potřeba formálně i neformálně potlačit, druhé propagovat. Pravicové názory si toleranci nezaslouží.

 

Západ jako velký utlačovatel

Politická korektnost tedy směřuje k relativizaci Západu, protože je to velký utlačovatel, delegitimizaci konzervativních názorů, protože Západ obhajují, a ustavení levicově progresivních hodnot, protože zajistí sociálně spravedlivou společnost.

Relativizace probíhá zpochybňováním historických identit jako je národ, křesťanství či rodina. Cokoliv tradičního, historického, zaběhnutého je implicitně předkládáno jako špatné. Západ není nejúspěšnější, nejsvobodnější a ve skutečnosti nejtolerantnější civilizace, naopak si nese kolektivní historickou vinu. Západní sklon k sebereflexi a kritickému myšlení se zde zvrhává v paušální masochismus, který francouzský filosof Pascal Brucker ve stejnojmenné eseji trefně nazývá tyranii pokání.

Každý stav, problém či instituce je interpretována optikou útlaku menšiny ze strany většiny. Západ utlačuje zbytek světa, muži ženy, heterosexuálové komunitu LGBTQIA+, křesťané muslimy, běloši černochy, rodina ženy a děti, buržoazie proletariát. Cokoliv, co zapadá do tohoto narativu je potřeba vytáhnout. Cokoliv, co nezapadá, je potřeba ututlat, aby tyto marginalizované skupiny nebyly dále stigmatizovány. Samozřejmě o blaho jednotlivých příslušníky menšin nejde, jde o to reprodukovat narativ útlaku a potvrzovat status oběti.

 

Pravice jako obhájce útlaku

Konzervativní oponenty politické korektnosti je potřeba usvědčit z rasismu (fašismu, bigotnosti) a tím tak jejich názor vyloučit jako nepřípustný. Levici se podařilo zachovat negativní konotace rasismu, a přitom tento pojem zcela vyprázdnit. Rasismus dnes není o diskriminaci na základě rasy, rasismus je cokoliv, co negativně míří na menšinu, respektive podporuje utlačovatelské struktury západní civilizace.

Skrytý rasismus je potřeba najít v každém pravicovém názoru. Odmítání imigrace, ochrana hranic, boj s kriminalitou, škrtání sociálních dávek, podpora tradiční rodiny, patriotismus, výuka západních dějin, nízké daně - ve všem lze najít jednotící účel: zlovolná snaha poškodit menšiny.

 

Politicky korektní postoje

Politická korektnost požaduje ztotožnění se s pilíři levicově liberální ideologie jako je multikulturalismus a masová imigrace, genderová ideologie, feminismus, relativizující tolerance, antidiskriminace a sociální spravedlnost jako jedinými správnými, univerzálně platnými, přirozený a nezpochybnitelný hodnotami. Politicky korektní hodnoty nemají být vnímány jako názor, ale jako standard (obyčejná slušnost). Cílem je vyvrátit pojem většiny a jejích identit a hodnot jako normativu.

Typickými politicky korektními pravdami jsou například:

  • Islám je náboženstvím míru. Muslimové jsou oběti. Islamismus nemá nic společného s islámem.
  • Všechny kultury jsou si rovny a neexistují mezi nimi rozdíly.
  • Národ je pouze náhodný shluk jednotlivců. Kolektivní identity neexistují. Existuje pouze jednotlivec a lidstvo.
  • Úspěch Západu je vystavěn na otrocích a kolonialismu.
  • Poukazovat na problémy s vybranými menšinami je rasismus.
  • Muži a ženy jsou a musí být stejní.
  • Člověk může libovolně měnit svou sexuální identitu.
  • Většinová společnost je homofobní, xenofobní, rasistická a diskriminující.
  • Neúspěch a špatné vlastnosti jednotlivce nejsou jeho vinou, nýbrž výsledkem působení společnosti.
  • Tradiční rodina je přežitek.
  • Problémy s porodností vyřeší imigrace. Imigrace je vždy přínosná.
  • Většinu lze generalizovat pouze negativně, menšiny pouze pozitivně.
  • Příslušníci většiny si nesou historickou vinu, příslušníci menšin často nejsou zodpovědní ani za svoje vlastní jednání.
  • Rasismem je jakákoliv kritika způsobu chování podmíněná příslušností k sociální skupině.
  • Patriotismus je fašismus.
  • Buržoazní hodnoty jako práce, rodina a majetek jsou maloměšťácké. Alternativní způsoby života by neměly být kritizovány a hodnoceny z těchto pozic.
  • Odmítání masové imigrace, ochrana hranic a požadavek na asimilaci je extrémismus, podpora neomezené imigrace a multikultulturní segregace je výraz umírněnosti a politické vyspělosti.

 

Ten správný názor je víc než pravda

Společným znakem výše uvedených tvrzení je, že neodpovídají realitě. Jsou to lži. Politická korektnost se nesnaží odlišit pravdu a lež, vyžaduje ten správný názor. Pravda je konec konců sociální konstrukt osvícenství a jako takový je nástroj západního útlaku, jak nedávno svým profesorům osvětlili studentští aktivisté z Black Lives Matter. Na oltář politické korektnosti ovšem nepadá jen pravda, ale mnohdy u zdravý rozum a pud sebezáchovy, jak můžeme vidět v jalových reakcích politiků na islámský terorismus.

Naopak v politicky korektním režimu může být pravda rasistická a tedy nežádoucí či přímo zakázaná. Jazyk tak ztrácí svůj význam coby nositele informací a prostředku komunikace. Přestává popisovat realitu. Neumožňuje zprostředkovat některé názory přijatelným způsobem. Stává se ideologickým nástrojem, jak konstruovat paralelní skutečnosti. Jeho cílem je vnutit určité vidění světa, etablovat politicky korektní newspeak a debatu nad určitým tématy zakázat.

 

Od regulace jazyka k regulaci myšlení a ztrátě soukromí

Politická korektnost zužuje okruh povolených témat a stanovuje meze, jak se o těchto tématech smí hovořit. Určuje, co se smí a nesmí říkat, jak se to smí a nesmí říkat, a kdo co smí a nesmí říkat. Vytváří se pevná soustava a hierarchie povolených a nepovolených názorů a skupin lidí, které je můžou nebo nemůžou vyslovovat. Zavádí se dvojí metr posuzování mluvy a jednání podle toho, kdo je jejich nositelem a kdo adresátem. Vytváří paralelní realitu.

Regulace jazyka směřuje ke změně myšlení. Na Západě se přenesla do přepisování historie s dvojím cílem ji interpretovat v multikulturním duchu a zároveň neustále připomínat historickou vinu Evropanů a Američanů v podobě rasismu, imperialismu a kolonialismu. Shakespeare a jiní mrtví bílí muži musí v osnovách ustoupit indiánským náčelníkům. Kurzy Západní civilizace nahrazují na elitních západních univerzitách kurzy dekonstrukce Západu. Politicky korektní by měly být knihy, reklamy, filmy, hry, volební kandidátky i osobní život.

Politická korektnost maže rozdíl mezi veřejným a soukromým. Politicky korektní je nutno být i v soukromí a ryze osobních vztazích. I zde se odráží staré heslo Nové levice, že osobní je politické. Soukromé neexistuje, vše je veřejné. Být politicky korektní je nová, nejvyšší a jediná ctnost.

Zatím nejvyšším stádiem politické korektnosti je její trestně právní kodifikace v podobě rozrůstající se legislativy proti hate speech. Jejím deklarovaným cílem je trestat nenávistné výroky, což se v jádru jeví jako pochopitelný nárok. Ve skutečnosti ovšem směřuje (a je tak využívána) k potlačení kritiky pilířů politické korektnosti. V praxi tedy směřujeme ke kriminalizaci názorů i faktů, které menšiny mohou vnímat negativně. Herbert Marcuse by byl spokojený.

 

Politická korektnost není žádná obyčejná slušnost

Jednoznačnost agendy politické korektnosti, tak i následky politicky nekorektních postojů je možno vidět na následujících několika konkrétních příkladech:

  • Starosta francouzského města Beziers Robert Menard konstatuje, že třídy, kde tvoří devadesát procent muslimské děti, jsou problém, a je odsouzen za hate speech.
  • Německá policie a média se snažily ututlat rozsáhlé sexuální útoky, protože by to mohlo posílit odpor k uprchlíkům. Poté ujišťují, že pachatelé nepřišli s nejnovější imigrační vlnou, ale v Německu jsou již několik let.
  • Levice prezentuje hidžáb jako symbol feminismu a emancipace žen.
  • Dokola se omílá masivní souhrnný gender pay gap, ačkoliv na srovnatelných pozicích a kvalifikaci ve skutečnosti prakticky neexistuje.
  • V anglických městech roky operovaly pakistánské gangy zaměřující se na sexuální zneužívání bílých dětí, a policie a sociální pracovníci, kteří o tom měli informace, se báli zakročit kvůli obvinění z rasismu. Naopak stíhali ty, kteří na to upozornili.
  • Italští aktivisté prohlásili vrcholné dílo západní literatury - Danteho Božskou komedií - za homofobní a islamofobní a požadují její stažení z osnov.
  • Na elitní západních univerzitách se zřizují safe spaces, kde májí studenti nárok nebýt vystaveni nepříjemným názorům, nebo se ruší pod tlakem levicových aktivistů vystoupení konzervativních řečníků.
  • Šéf internetového prohlížeče Mozilla Brendan Eich byl donucen odstoupit, protože soukromě odmítá sňatky homosexuálů.
  • Australské feministky obviní černošku a exmuslimku Ayan Hirsí Alí z rasismu a podpory bělošské nadřazenosti.
  • Podle rozsudku SDEU jsou pojišťovny nuceny ignorovat rozdíly v rizikovosti chování u mužů a žen (protože mezi muži a ženami přece není rozdíl), což ženám obecně zdražuje pojištění.

Politická korektnost v žádném případě není obyčejná slušnost. Slušnost sice do jisté míry koriguje mluvu i chování, nesnaží se ovšem autenticky proměnit chápání reality. Je ryze soukromá a apolitická. Politická korektnost je odrazem politické doktríny a kodifikuje určité názory jako nezpochybnitelné. Slušnost řeší převážně formu projevu, politická korektnost obsah. Jak poznamenal Roger Scruton, slušnost je skill, politická korektnost je drill.

 

Další levicová utopie

Politická korektnost nahrazuje pilíře západní intelektuální tradice jako pravda, rozum a svoboda slova správností myšlení, subjektivními pocity a právem vybraných menšin nebýt uraženy. Prostřednictvím neformální i formální regulace jazyka, myšlení a chování se snaží změnit realitu. Ve jménu abstraktních hodnot velí ignorovat realitu i zkušenosti. Politická korektnost představuje praxi nebezpečné ideologie, která znamená relativizaci Západu, vytěsnění konzervativních názorů a absolutizaci levicově liberálních hodnot.

Stručně řečeno je dalším odrazem nebezpečného levicového snění o společnosti, kde se mají všichni rádi a jsou si absolutně rovni. Jen kdyby ten zlovolný Západ nestál pořád v cestě…

 

Ve zkrácené verzi vyšlo na serveru Česká pozice