Evropská integrace ztratila svůj étos

Evropská integrace ztratila svůj étos

Andrej Duhan
16. Květen 2017

Šedesát let od podpisu Římských smluv se evropští představitelé se opět sešli v Římě, aby potvrdili svůj závazek evropské integraci. Další frázovitá a pompézní deklarace ovšem nepřekryje skutečnost, nakolik se směřování evropské integrace zpronevěřilo svému původnímu étosu a hodnotám svých otců zakladatelů.

 

Evropa otců zakladatelů

Lidé jako Adenauer, De Gasperi či Schumann neviděli evropskou integraci jako utopický projekt odmítající historické identity, ani jako technokratickou organizaci sloužící spotřebiteli, ani jako pouhou zónu volného obchodu. Evropská unie pro ně měla být především nositelkou specifického evropského civilizačního dědictví, pokračováním její minulosti, společenstvím hodnot.

Chtěli překonat sebevražedné evropské války, posílit spolupráci a otupit poltické ostří národních států. Opakovaně se však vyjadřovali pro uchování a rozvoj národních identit. Věděli, že bohaté evropské dědictví pramení z rozmanitosti evropských národů.

Evropu nechtěli budovat jejím národům navzdory. Respektovali roli prepolitických loajalit jako je společná kultura, minulost či jazyk i skutečnost, že národní identity jsou silnější než evropská. Mnozí si přáli federalizaci a je samozřejmě otázkou, zda to zejména z dnešního pohledu bylo reálná a žádoucí představa. Ovšem bezduchá centralizace a unifikace pro ně byla stejně ošklivým slovem jako pro mnohé dnešní euroskeptiky. Stěžejními principy měla být subsidiarita a proporcionalita.

Evropskou a národní identitu v každém případě nevnímali v protikladu, ale v souhře. Ostatně evropská integrace pro ně byla možná jen proto, že jednotlivé evropské národy sdílejí silný společný kulturní základ. Projekt evropské integrace měl chránit Evropu, její dědictví a hájit její mocenské zájmy ve světě a tím i její národy.

 

Evropa jako utopie

Dnešní Evropská unie se stále více se sune do podoby utopického projektu světového dobra řadícího zájmy lidstva nad zájmy Evropanů, samozvaného nositele pokroku expandujícího do všech oblastí politiky, sociálního inženýra odtrženého od evropských občanů. Evropská unie byla unesena levicí, která ji používá k radikální přeměně Evropy.

Evropskou integraci ovládli lidé, kteří EU koncipují jako předvoj globálního lidstva. Unie představuje progresivní sílu dějin, která má nekonečný inkluzivní potenciál. Jde o projekt překonávající hranice i dějiny a s ambicí být modelem pro světové soužití zastřešující entitu zvanou lidstvo. Je to předstupeň a předobraz celosvětového vývoje, kdy bude svět složen ze světoobčanů sdílejících stejné hodnoty.

V tomto pojetí je identita Evropské unie spjata s univerzalistickým humanismem odmítající jakékoliv partikulární identity. To, co formovalo Evropu, není podstatné, protože se rodí nová Evropa. Evropa multikulturních světoobčanů, kteří minulost a evropskou identitu chápou jako zbytečný přívěsek. Jde o modelový vzor sociální, genderové, rasové rovnosti, ve kterém se rozpouštějí staré iracionální identity a zvyky.

 

Nová evropská identita

Evropská identita nesmí odkazovat na partikulární minulost, kulturu, náboženství, filosofii či poselství. Snahou je stvořit zcela neutrální identitu, která má potenciál zahrnout každého, nikoho neurazit, nikoho nezdůraznit. Prvním na odstřel je národ, další v pořadí jsou jakékoliv hodnoty a instituce odkazující na evropské dějiny a kulturu. Evropská identita nemá být budována na minulosti a historickém dědictví, ale na přihlášení se k abstraktním ideálům.

Politickou loajalitu má generovat oddanost základním hodnotám jako demokracie, svoboda či lidská práva, které jsou univerzálně přenositelné, a ke ztotožnění s nimi není potřeba žádného specifického kontextu. Evropská unie nemá být určitým společenstvím, s určitou minulostí, na určitém místě, ale abstraktní komunitou abstraktních jedinců otevřenou všem, vágní prostor principů, hodnot a práv, který by teoreticky bylo možno vsadit kamkoliv a kdekoliv.

Tento světonázor se projevuje způsobem řízení současné Evropské unie i agendou, kterou prosazuje. Snaha o mikroregulaci a výchovu lidí se zde mísí s megalomanskými globálními plány na záchranu světa, ať už je to globální oteplování, chudoba nebo diskriminace. S nadsázkou se dá říct, že Unie se spíše zastane ledních medvědů či amazonských indiánů než křesťanů na Blízkém východě, kteří čelí čistce ze strany většinové muslimské populace.

 

Nebezpečná logika centralizace

Pokrokářská agenda vede k neustálé snaze něco lépe a více regulovat. Každý problém a lidská nedokonalost je výzvou k ještě intenzivnější regulaci. Ruku v ruce s tím jde centralizace. Kontinuální přenos pravomocí z národních států na orgány EU je navzdory realitě stále předkládán jako správný a žádoucí postup. Můžeme sledovat velice nezdravou touhu evropských institucí po stále větší kumulaci pravomocí doprovázenou potřebou neustále dokazovat, že nabyté pravomoci jí náleží, což se projevuje neustálou normotvorbou.

Odpověď na jakýkoliv problém či krizi je další přenos pravomocí. Pravomoci se však nerozšiřují jen pomocí smluv. Při správně zvoleném právním základě za současného znění smluv lze na unijní úrovni z legálního hlediska regulovat prakticky cokoliv. Snaha budovat vnitřní trh pak může vést k absolutní unifikaci.

Skrz boj proti diskriminaci se lze dostat prakticky do všech oblastí právních řádů členských států, a to potenciálně včetně ústavy. Příkladem může být pracovní právo, které je jako takové ve výlučné kompetenci členských států, a přesto bylo významně ovlivněno evropskou antidiskriminační legislativou.

Centralizace je pro společenství států s rozličnou vývojovou úrovní a odlišnostmi v ekonomické, kulturní i společenské oblasti zcela nevhodným a nebezpečným konceptem. Vede k nezdravé, zbytečné a kontraproduktivní nivelizaci a unifikaci. Na denní bázi pošlapává stěžejní principy subsidiarity a proporcionality a v konečném důsledku i přirozenost evropských národů.

 

Kvóty, dotace, přerozdělování

Druhým zásadním rysem je technokratismus. Unie je řízena a v chodu udržována právně-byrokratickými postupy, kde je vše otázkou správného legislativního postupu a právního základu a technického zpracování. Unii ve skutečnosti nikdo nevládne, chybí ji politické vedení.

Nastává tak problém s přiřazením odpovědnosti za jednotlivá rozhodnutí. Procesy v Unii jsou tak náročné, že nelze určit, kdo nese odpovědnost. Nenese ji totiž žádný konkrétní ministr, vláda či politická strana. Zamýšlená norma je však nakonec vždy protlačena.

Technokratismus se rovněž odráží v přesvědčení, že každý problém má své legislativně-technické řešení. Vše je otázkou optimální alokace zdrojů a vhodné regulace. Odtud pramení víra v kvóty, dotace, přerozdělování, řízení migračních toků či budovatelské plány jako Lisabonská strategie.

 

Kolaps Unie

Celkový duch evropské normotvorby je nesen bezbřehou vírou v možnosti právní regulace a nebezpečnou snahou uzákonit dobro. Řada oblastí, které Unie reguluje, tak nejenže není nutné regulovat na evropské úrovni, ale je dokonce otázkou, zda-li je vůbec nutné je regulovat. Stranou nejde jen subsidiarita a proporcionalita, ale často i zdravý rozum.

Není divu, že Evropské unie v současné podobě naráží na svůj strop, který neprorazí žádný geniální kompromis vyjednaný na Radě. Klesá pod tíhou vlastní složitosti, od reality odtržených priorit a kumulace pravomocí, které vůbec nemá mít nebo je vykonává kontraproduktivně. Rozpadá se pod integračními projekty, pro které není dostatek společné evropské identity a solidarity. 

Přitom evropská elita není schopna žádné realistické sebereflexe. Dál je přesvědčena o svém nezpochybnitelném dějinném poslání a potřebě neměnit kurz. Unie proto směřuje k faktické marginalizaci a rozkladu, který s sebou může vzít i to dobré, co evropská integrace přinesla.

 

Evropská unie přestala být evropskou

Co by takové Unii Adenauer nebo Schumann řekli? Jak by se dívali na Unii, která si do vlastní ústavy odmítla vepsat něco tak elementárního jako odkaz na křesťanské kořeny Evropy, aby tímto konstatováním objektivní skutečnosti nikoho neurazila? Unii, která se přestala chápat jako nositelka specifické civilizace, nýbrž jako progresivistický experiment, který lze zaplnit libovolným obyvatelstvem? Unii, která řeší pohlavní kvóty, příkon vysavače, obrázky na cigaretových krabičkách či stupňování boje proti islámofobii?

Rozdíl mezi lidmi, kteří evropskou integraci před šedesáti lety rozjížděli a těmi, kteří ji dnes nesou, je totiž možná na první pohled nepatrný, ale ve skutečnosti naprosto zásadní. Ti první si ji přáli jako zastřešení specifické evropské civilizace a jejího dědictví. Ti druzí ji vidí jako revoluční projekt, který se od minulosti odtrhává. Pro prvé by měla Unie smysl, jen pokud respektuje Evropu a realitu. Pro druhé je účelem sama pro sebe, integrace se stala nástrojem i nejvyšším cílem bez ohledu na okolnosti.

Evropská unie přestala být „evropskou“ a zůstala Unií, která se jakoby shodou okolností nachází v Evropě. S notnou dávkou sociálního inženýrství a univerzalistického humanismu bere Evropanům, respektive evropským národům právo na specifickou identitu a zájmy. Jakkoliv disponuje mnohem širšími pravomocemi a v některých oblastech připomíná stát, oproti své původnímu účelu se hodnotově zredukovala v politicky korektní technokratické monstrum.

 

Ztracený étos

Útok na staré kulturní dědictví nevedl k nové podobě sounáležitosti, ale jen k odcizení a rozpadu. Evropa je civilizace, ne pouhý kontinent, na který lze přesouvat libovolné obyvatelstvo a experimentovat s její identitou. Postmoderní fráze o otevřenosti, toleranci a inkluzivnosti nenahradí základní východisko – bez Evropanů a evropských národů nebude žádná Evropa.

Pokud má Unie přežít a být ku prospěchu, nepotřebuje pouze realitu akceptující reformu fungování a vnitřních procesů, návrat některých pravomocí členským státům a jasně definovaný uzavřený výčet kompetencí. Potřebuje také nalézt svůj ztracený étos. Krize Evropské unie je krize identity a toho, co má reprezentovat a hájit.

Pokud se Unie bude dál snažit postavit Evropu na hlavu, její konec je nevyhnutelný. 

 

Ve zkrácené verzi vyšlo na serveru Česká pozice