Evropa potřebuje svou realistickou minulost

Evropa potřebuje svou realistickou minulost

Walter Russel Mead
6. Říjen 2016

Zakladatelé Evropské unie byli tvrdohlaví pragmatici a jejich moudrost by mohla pomoci dnešním představitelům EU zvládnout Putina, migraci a Brexit.

Jak se evropské problémy prohlubují a představují větší hrozbu pro životní zájmy USA, Američané recyklují svou osvědčenou kritiku Evropské unie: Je příliš statická a byrokratická. Její instinkty jsou příliš protekcionistické. Její rozhodovací orgány jsou příliš pomalé a tajnůstkářské. Zahraniční politika EU je příliš naivní a příliš neschopná ohledně obrany a bezpečnosti. Problém s Evropou, jedním slovem, je to, že je příliš evropská.

EU však dnes nemá potíže, protože její vůdci jsou "příliš evropští". Evropská unie má problémy, protože její vedení není dostatečně evropské. Je čas, aby se kontinent vrátil k tradici realistické politiky, která v první řadě vedla ke vzniku dnešní moderní unie.

Je dnes snadné zapomenout, jak tvrdohlaví ve skutečnosti byli původní architekti evropského poválečného úsilí o integraci. Charles de Gaulle z Francie, Konrad Adenauer ze západního Německa a Alcide De Gasperi z Itálie byli konzervativní nacionalisté, jejichž vize pro Evropu odrážela hořké zkušenosti dvou světových válek a neúspěšného míru.

Ve svých počátcích, evropská jednota byla nesentimentální cvičení v geopolitice. Německo a Itálie to viděly jako způsob, jak se začlenit do světa po katastrofě fašismu. Francie vnímala koalici s poraženým a rozděleným Německem jako způsob, jak posílit svou sílu v Evropě a posílit svůj globální dosah. Všechny tyto vlády vnímaly evropskou jednotu jako způsob, jak udržet starý svět co možno nejnezávislejším na Moskvě a Washingtonu. "Evropa bude tvoje pomsta," řekl Adenauer de Gaullovi po ponížení při Suezké krizi v roce 1956, kdy USA donutily Francii a Británii ustoupit ze společné kampaně s Izraelem proti Egyptu.

Tito vůdcové si nemysleli, že zaplavit své národní historie a identity v kosmopolitní, post-národní Evropě je možné či žádoucí. Podporovali jednotnou Evropu, protože to vypadalo, že je to nejlepší cesta vpřed pro jejich národy. USA částečně projekt podpořily, protože sjednocená západní Evropa nabídla největší naději, jak v krátkodobém horizontu zastavit komunismus a jak zabránit dalšímu opakování velkých evropských válek. Byla to prozíravá generace vedoucích evropských představitelů a jejich postřehy se ukázaly býti správnými.  

Silnější, více sjednocená Evropa držela Sověty v patřičných mezích (a omezovala americkou moc) a zároveň sloužila národním zájmům národů, kteří ji založili. Ale žádný z těchto vůdců nemyslel, že staví - nebo chtěl postavit - kosmopolitní superstát, k čemuž dnes aspiruje mnoho Evropanů. Každý z nich se také zabýval dalším budováním a vylepšováním vlastních ozbrojených sil (včetně de Gaullových jaderných zbraní). Sovětská hrozba stále držela evropské myšlenky koncentrované na tvrdá fakta moci a síly. Dokonce i po uplynutí generace zakladatelů poválečné Evropy, „hard power“ a „hard thinking“ stále hrají svou roli v politice kontinentu. Důraz západoněmeckého kancléře Willyho Brandta na „Ostpolitik“ v roce 1970 byl klasickým příkladem subtilního a vizionářského státnictví. Znamenalo to mimo jiné otevření zemí Varšavské smlouvy a SSSR obchodu a výměně zboží se západním Německem, čímž přispívalo k oslabení sovětské moci, oslabilo východoněmeckou komunistickou stranu a posunulo východoevropské ekonomiky a společnosti směrem k západu. V roce 1980, dva němečtí kancléři, Helmut Schmidt a Helmut Kohl, odolali obrovskému tlaku veřejnosti, aby podpořili prezidenta Ronalda Reagana k umístění jaderných střel krátkého dosahu, aby udělali protiakci k té sovětské.

Osobitá historie Evropy - mocných, konkurenční států rozvíjejících společnou civilizaci - dala kontinentu komplexní a subtilní tradici státnictví. Tato tradice vyzbrojila de Gaulla, Adenauera a jejich vrstevníky politickými myšlenkami a diplomatickými schopnostmi k dosažení jejich cílů. Evropští státníci této éry se posmívali americkým optimistům, jako byla Eleanor Rooseveltová, s její poválečnou sebejistotou v rychlý přechod k zemské utopii regulované mezinárodním právem. Plísnili takové naivky pro jejich povrchní přístup ke světové politice, za zanedbávání reality tvrdé moci, na jedné straně, a pro zamítnutí osudového a rozhodujícího vlivu národní kultury na straně druhé.

Od konce studené války tato tradice státnictví vybledla a kontinent, který dal světu Machiavelliho, vsadil místo toho na ducha Woodrowa Wilsona. Když Wilson navrhl svých 14 bodů po I. světové válce, francouzský premiér Georges Clemenceau se mu posmíval s tím, že "Bůh sám jich měl jen 10." Dnes se však vize Wilsonova liberálního světového řádu regulovaná globálními institucemi stala základem evropské politiky. Nefunguje to a Evropská unie se nachází uprostřed nejvážnější krize za poslední půl století. Sužovaná nepřáteli v zahraničí a soupeření v rámci Evropského společenství, zmítaná hospodářskými a kulturními silami, které její slabé instituce nemohou zvládnout, zmítána střety zájmů a hodnot, které staví sever proti jihu a východ proti západu. Evropská unie je zkoušena jako nikdy předtím.

K překonání těchto problémů,  se Evropa potřebuje vrátit ke svým kořenům a obnovit realistické umění vládnout, pro který byla kdysi oslavovaná a vážená. Oživení musí začínat geopolitikami. Se zánikem Sovětského svazu, evropští lídři už neviděli sebe jako stavitele křehké struktury řádu v nebezpečném světě soupeřících sil. V jejich mysli přišel věk univerzálního míru. Z důvodů demokratického idealismu a evropské solidarity, podporovali rozšíření Evropské unie do bývalých oblastí Varšavské smlouvy a SSSR. Ale ve vzrušení z budování větší EU, jen málo z nich uvažovalo o tom, jak by tyto politiky mohli ovlivnit vztah kontinentu s Ruskem.

De Gaulle nebo Adenauer by to věděli lépe. Od doby Petra Velikého Rusko trvá na svém právu ovlivňovat klíčová evropská rozhodnutí, která ovlivní jeho vlastní ekonomické a bezpečnostní zájmy. Každý evropský lídr v posledních třech stoletích by pochopil, aniž by mu to bylo řečeno, že pokus o vyloučení Ruska z nejdůležitějších ekonomických a politických otázek v Evropě byl výzvou k válce.

Pro bezradné technokraty, kteří vytvářeli evropské politiky v letech po roce 1990, bylo Rusko bezvýznamné - ekonomicky umírající, stále ohromené rozpadem Sovětského svazu a vedeno stále žalostným (a často opilým) Borisem Jelcinem. Předpokládali, že Rusko nemůže dělat více, než protestovat proti expanzi EU a NATO v letech po roce 1990. Ale omráčený není mrtvý, a nevyhnutelné ruské zotavení začalo. Rusko není (zatím) silou, kterou byl Sovětský svaz, ale dnešní EU postrádá politické, ekonomické a vojenské prostředky (nemluvě o odhodlání a vůli) vnutit svou evropskou vizi Rusku. Nejedná se jen o Vladimira Putina. Žádný ruský vůdce  by nemohl klidně akceptovat stávající evropskou architekturu, která je stálou výzvou pro celou řadu historických zájmů Ruska.

Během studené války se evropští lídři pyšnili, že mají důmyslnější a diferencovanější čtení sovětských záměrů než Američané, ale v posledních deseti letech byli v pochopení ruských úmyslů stejně pomalí jako prezident Barack Obama a ministr zahraničí John Kerry. Na obou stranách Atlantiku nebyli představitelé schopni pochopit, že pan Putin vidí svět přes geopolitické, spíše než liberálně mezinárodní brýle. Pan Putin důsledně překonal a přelstil jak EU, tak USA. I když je mnohem slabší stranou, přinutilo Rusko NATO a EU, aby reagovali na jeho pohyby a hráli hru podle jeho pravidel.

Věrohodnější evropská reakce na Rusko by měla postupovat na dvou frontách. V první řadě musí Evropa nabídnout tuhý odpor (od sankcí po bezpečnostní pomoc ) na ruské pokusy rozšířit svůj vliv a také snížit svou vlastní závislost na ruské energii. Zároveň  by se však Evropa měla otevřít jednání s Ruskem, pozvání k hlubší účasti v evropských institucích, pokud (a pouze pokud) se Rusko přiblíží k evropským hodnotám.

Dalším kritickým kusem evropského dědictví, který EU odložila je idea národního státu, jednoho z největších a nejsilnějších politických vynálezů starého kontinentu. Národní stát se ukázal jako způsob, jak dohromady vázat miliony lidí do morálního a politického společenství, založeného na kulturních vazbách; vytvořil solidaritu a loajalitu, která přesahuje regionální a třídní rozdíly.

Post-nacionalističtí vůdci postudenoválečné  Evropy si mysleli, že by odsunutí nacionalismu a přijetí cíle, kterým je pan-evropský superstát, posílilo kontinent. Mýlili se, a výsledek jejich chyby je viditelný dnes v oživení nacionalistických napětí v reakci na přesahujících EU.

Původní architekti evropské integrace si nemysleli, že národní stát byl zastaralý. Pro de Gaulla, Adenauera a De Gasperiho národní stát (bez ohledu na jeho chyby a meze) zůstal nepostradatelným základem pro evropský a světový řád. Žádná jiná politická entita nemá nezbytnou demokratickou legitimitu nebo účinnost pro akci.

Jak by de Gaulle předpovídal, silná panevropská vláda postrádá při odstraňování evropských národů politickou podporu. A nejhorší je, že ztratila ze zřetele význam kultury při tvorbě politik. Toto selhání je vedle ostatního nejvíce viditelné v rámci nejkatastrofálnější evropské iniciativy od druhé světové války: eura. Staletí evropských dějin radila proti tomuto experimentu, ale zastánci eura byli technokraté, kteří mohli vidět pouze abstraktní logiku jednotné měny. Posmívali se myšlence, že peníze by mohly hrát různé role napříč kontinentem v různorodých kulturních rolích, které, jak jsme viděli, nebylo možné snadno vymýtit.

Němci mají tendenci brát peníze jako objektivní měřítko hodnoty; zalekli by se při představě, že by vláda mohla intervenovat s hodnotou peněz k dosažení politických a ekonomických cílů. Pro Italy a Francouze je naopak peněžní úprava je zřejmý způsob, jak zvládnout ekonomické problémy a napravit sociální nerovnosti. Euro ignorovalo tyto (a mnohé další) hluboké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. V důsledku to způsobilo obrovské ekonomické problémy na velké části kontinentu. Správa nevoleným nadnárodním výborem také snižovala důvěru veřejnosti ve všechny instituce EU.

Co se týče migrace, Evropa tápala stejně, jako v případě správy svých peněz. Jedná se o kolosální selhání, ke kterému došlo díky syntéze kulturní slepoty a geopolitické fantazie. Stejně jako evropští představitelé podcenili geopolitický rozměr vztahu s Ruskem, tak také ignorovali zvětšující se bouři na jihu a východě od svých hranic. Kombinace demografické exploze, autoritářství a selhání států ve velké části Středního východu, severní Afriky a subsaharské Afriky napovídá, že vlna zoufalých lidí za vlnou bude v dohledné budoucnosti bušit na dveře Evropy. Sýrie je tragédie tohoto okamžiku, ale vývoj v Turecku, Egyptě, Pákistánu a v jiných zemí by mohl stejně snadno rozpohybovat nové masy uprchlíků a migrantů napříč celým Středomořím. S rostoucími proti-přistěhovaleckými náladami na celém kontinentu, přestože vlna přistěhovalců hrozí dalším nárůstem, není Evropská unie schopna ani řídit tok ani řešit jeho příčiny. Evropané jsou hluboce a hořce rozděleni ohledně toho, jak zvládnout tento nebývalý příliv uprchlíků a přistěhovalců, ale problém sám od sebe nezmizí.

Evropa musí znovu získat kontrolu nad svými hranicemi; její občané musí věřit, že jejich svazek může zabránit nekonečnému přílivu migrantů po moři a pevnině. To znamená, že je potřeba větší námořní síla ve Středomoří a rozšířený dohled nad evropskými hranicemi. To také znamená vybudování evropských silových (hard-power) kapacit (včetně zpravodajských a vojenských možností), aby bylo možné lépe řídit události v severní Africe a na Středním východě, které ovlivňují životně důležité evropské zájmy.

Dohromady jsou tyto četné výzvy skutečně impozantní, ale pováleční architekti kontinentu unie již čelili horšímu. Evropská tradice státnictví a diplomacie se vyvinula ve světě ideologických konfliktů a krvavého válčení. Inteligentní návrat k této tradici nabízí Evropanům cestu vpřed. Ale nebude to snadné. Značnou část evropského projektu ,jak se vyvinula od revoluce roku 1989, je proto nutno přehodnotit, a část z něj musí být demontována.

V první řadě musí Evropa obnovit své tradiční ocenění tvrdé síly (hard power). Žádná hlavní evropská země nedává dost na obranu. Byrokratický způsob myšlení, který nyní vládne v Bruselu, bude muset být modifikován. Co se týče diplomacie a bezpečnostní politiky, dnešní permanentní evropské rady a parlamenty budou muset ustoupit pružnějším opatřením na základě výsad národních vlád.

K obnovení svého elánu a kontinentální identity, musí Evropa přestat předstírat, že historie je u konce (Fukuyama), že krutá stará realita mezinárodní politiky ustoupila neodolatelnému liberálnímu pokroku. Místo toho musí Evropa přijmout národní státy a kultury v jejich historickém jádru a využívat jejich tvůrčí síly; je třeba obnovit vojenské kapacity; a musí postupovat s otevřenýma očima zaměřenými na evropské zájmy v nebezpečném světě.



Taková EU, decentralizovaná a zaměřená na venek, by mohla přesvědčit britské voliče, aby přehodnotili Brexit. Přinejmenším by to získalo britský respekt a přivedlo ho k hlubší spolupráci v oblasti vojenských a politických odpovědí na pokračující krizí na evropském východu a jihu. Nic z toho nebude trhat Evropu na kousky nebo ji dělat méně evropskou. Evropa se stane silnější, i když bude věrnější svým vlastním kořenům. De Gaulle to nazval "Evropa otčin" (Europe des patries) a ta bude schopnější, respektovanější a trvanlivější než papírová fasáda moci, kterou úředníci a právníci v Bruselu sice vytvořili s takovou pílí, ale také úplně zbytečně.

 

WALTER RUSSELL MEAD, publikováno 30.9.2016 v The Wall Street Journal

Autor je vědeckým pracovníkem Hudson Institute ve Washingtonu, D.C., profesorem zahraničních vztahů na Bard College a editorem na volné noze v The American Interest.