Čtyři lži pomáhající islamismu

Čtyři lži pomáhající islamismu

Kamil Mulinow
26. Červen 2017

Snad po každém teroristickém útoku se minimálně v evropských státech rozběhne hotová mediální masáž s rétorikou podporující islamisty. Jedná se o kombinaci apologetiky a účelových manipulací. Je třeba tuto převážně levicovou argumentaci odhalit a dešifrovat její smysl, protože sama o sobě napomáhá islamistům a brání řešení problematiky radikálního islámu na území Evropy.

         

Lež první: Narativ falešné oběti

Nehledě na to, kolik lidí při útoku zemřelo, je podle liberálů hlavní obětí terorismu muslimská komunita jako celek. Ten, kdo užívá tento narativ, zaměňuje pravé oběti teroru s domnělými, protože se domnívá, že většinová společnost bude muslimům přičítat za teror vinu. Vytváří se iluze toho, že je pro společnost nebezpečná nikoliv množina náboženských fanatiků a fundamentalistů, ale jakási všeobjímající množina "rasistů", "islamofobů" a zákeřných "fašistů" číhajících snad jen na vhodnou příležitost chopit se moci. Reálně se žádné fašistické spiknutí nekoná, islámský teror však ano, a počet jeho obětí narůstá. Narativ falešné oběti rovněž podporuje myšlenku, že si oběti za svá zranění či smrt mohou samy, jen tím, že byly ve špatný čas na špatném místě, a že na vině je celá společnost, která se špatně chová k muslimům, za což musí nést následky. Tato sebemrskačská logika dovoluje, aby nebylo možné označit konkrétního viníka motivovaného konkrétní ideologií – muslimského teroristu ovlivněného fundamentalistickým výkladem svého náboženství. 

Tento narativ zákeřně pracuje i s přirovnáváním muslimů k Židům v období nejhorší vlny evropského antisemitismu. Nerespektuje ale základní historické souvislosti a dopouští se mnoha zjednodušení. Je to čistě účelová lež mající za cíl smést ze stolu jakoukoli -i oprávněnou- kritiku muslimské komunity jako rasismus nebo primitivní islamofobii, která je v očích autora tohoto narativu sorvnatelná s názorem nacistů, jejichž snaha vedla k takzvanému "konečnému řešení" židovské otázky. Absurdita takového přirovnávání vynikne obzvláště tehdy, uvědomíme-li si, že hlavními nositeli antisemitismu v Evropě a vůbec na světě jsou právě muslimové. Institucializovaný a hlavně tolerovaný antisemitismus je dokonce dnes a denně součástí jednání při OSN v režii převážně arabských států. Takřka v přímém přenosu sledujeme pokusy o vymazání předislámské křesťanské a židovské historie Izraele a takzvaná "progresivní levice" těmto snahám ještě tleská. Palestinské školy za evropské peníze pojmenovávané po teroristech, kteří jsou Palestinci oslavováni jako hrdinové, jsou jen malou kapkou v moři selhání, kterých se evropské demokracie na tomto poli dopouštějí.

Kritizovat muslimskou komunitu za teror, který z ní vychází, je tedy věcné a legitimní už jen z toho důvodu, že v zemích, kde žádná muslimská komunita není, nedochází k žádným islamistickým útokům. Jistě, ne všichni muslimové jsou teroristé a většina muslimů samozřejmě teror jako takový odsuzuje, je však nutné, aby se přestalo tvrdit, že teror s muslimskou komunitou nijak nesouvisí. 

 

Lež druhá: Narativ Západní viny

Dalším populárním narativem okrajově souvisejícím s narativem falešné oběti popsaným výše, je naraziv Západní viny. Ten klade odpovědnost za teorirstické útoky na bedra Západu a jeho špatné zahraniční politiky. Z hlediska dlouhodobějšího vývoje je paradoxní, že mnoho z lidí, kteří tento narativ používají, bylo kdysi nadšenými podporovateli takzvaného Arabského jara. Je nepopiratelné, že se Západ doupouštěl a dopouští neuvážených skutků, které přispěly k šíření džihádismu, to z něj však nedělá viníka. Vraťme se ale k narativu samému; jeho účelem je apologetika teroru a jeho pachatelů – podle tohoto narativu islámský radikalismus stvořila Západní civilizace.

Opomíná se však, že islámský terorismus tu byl dávno před tím, než se vůbec o nějakém Západu dalo mluvit; je to historický problém, protože teror a válka je integrální součástí fundamentálního islámu od počátku tohoto náboženství, k čemuž neexistuje lepšího důkazu, než přečíst si o skutcích samotného Proroka Mohameda. Mohamed je prorokem boje a války. To, co nejprve vykonal na svém arabském okruhu, zanechal své obci jako testament: boj proti nevěřícím, šíření ani ne tak víry jako její mocenské sféry, která je mocenskou sférou Alláhovou. Bojovníkům za islám nejde tolik o obrácení jako o podrobení nevěřících.

Islámský terorismus rovněž není jen problémem ryze západním, i když jsou západní státy dějištěm krvavých útoků stále častěji. Jedná se o problém celosvětový; islámský teror je problémem podstatné části Severní a subsaharské Afriky, Blízkého Východu, Ruska, Indie, Číny, Filipín, Indonésie... Podstatou tohoto teroru totiž primárně není pouze nenávist k Západu a jeho hodnotám, není to ani jakási pomsta za křivdy spáchané Západem na islámském světě a jeho obyvatelích; podstatou tohoto teroru je Džihád, náboženská válka. Evropa z nějakého důvodu odmítá tuto podstatu islámského terorismu reflektovat – a dokud tak neučiní, bude mít nadále potíže i s pouhou identifikací nebezpečí, proti kterému v budoucnu bude stát. Plynule se dostáváme ke třetí velké lži. 

 

Lež třetí: Narativ náboženství míru, rozmělňování pojmu Džihád a narativ psychicky narušeného jedince

Mnohdy se tvrdí, že útoky nemají nic společného s islámem. Je to další z manipulativních lží, která má za úkol dostat islám včetně jeho problémových směrů z hledáčku veškeré kritiky. Autory tohoto narativu jsou sami islamisté; jako jejich "užiteční idioti" pak slouží převážně levicoví liberálové, kteří tento narativ donekonečna opakují. Pravdou ale je, že islámský teror z islámu samého, přesněji z jeho fundamentálního výkladu, přímo pramení. Myšlenka toho, že islám je sám o sobě dokonalý a pro společnost naprosto dostačující systém, navíc předurčený k řízení celého světa, tvoří základ islamistické ideologie. Náboženská a politická podstata teroru nesmí být zamlčována.

Primární motivací útoků není abstraktní vyvolání strachu nebo získávání si mediální pozornosti; konečným cílem terorismu není ani obracení většinové společnosti proti muslimům. Hlavní motivací útoků je vytvářet takové společenské prostředí, v němž nebude možno kritizovat nebo přímo odmítat islamizaci a právo šaría. V primitivní podobě užívají islamisté teroru a násilí v Africe, například hnutí Boko Haram v Nigérii – jde jim o vyvolání chaosu a nestability, díky kterému mohou ovládat rozsáhlé oblasti země. V Evropě ke stejným cílům užívají sofistikovanějších metod, teroristické útoky jsou jen pouhou špičkou ledovce. Řeč je o zastrašování a umlčování oponentů, hlavně sekularisticky nebo dokonce ateisticky smýšlejících „souvěrců“, řeč je o zdánlivě náboženských institucích, které mají za úkol šíření salafismu.

Iracionální obrana zpátečnických myšlenek obsažených v mnohých směrech islámu brání jeho reformaci na evropské půdě. Evropa přitom bývala Mekkou reformistů mnohých náboženství, evropské inteligenci se během staletí podařilo zreformovat křesťanství a dojít ke konceptu náboženské svobody. Dnes však evropská inteligence paradoxně ve jménu náboženské svobody brání reformaci islámu na víru, která bude primárně osobní a která nebude v rozporu s většinově sekularisticky řízenými společnostmi, čímž jde v konečném důsledku na ruku islamistům a náboženským fundamentalistům. Místo podpory svobody projevu a vyznání jsou ostrakizováni ti, kdo proti radikálním směrům islámu brojí, včetně mnohých muslimů nebo odpadlíků od islámu.  Urážka křesťanství nebo jeho hodnot je na denním pořádku, ale urážka stejně posvátných symbolů islámu je společensky nepřípustná. Ve jménu svobody jednotlivce se hájí právo muslimských žen zahalovat si obličej, přičemž je mimo Evropu zahalování žen spíše symbolem nadvlády a útlaku. Tohle všechno přispívá k nereformovatelnosti islámu v Evropě; tohle všechno posiluje islamisty v jejich snažení a dokonale slouží jejich cílům.

Je na čase si přiznat, že ne všechna náboženství a jejich směry jsou si rovna co se týká mravních a etických zásad, o teologické rovině odlišností nemluvě. Je potřeba jasně říci, že některé směry islámu, jako je salafíja, nesmějí v Evropě nacházet živnou půdu – a naopak je nutno dát větší prostor a poskytnout větší ochranu a podporu těm muslimům, kteří usilují o změnu. Těm, kteří ve své muslimské komunitě, jejíž světonázory jsou ovlivňované radikály, čelí zastrašování, šikaně nebo vážnějším perzekucím. Častým argumentem odpůrců kritiky islámu nebo problematických muslimských komunit bývá deklarace toho, že muslimové jsou největší obětí islámského terorismu. To je pravda, nicméně to nedokazuje nevinu náboženství – naopak to dokazuje nebezpečnost islamistické ideologie v podstatě po celém islámském světě. Díky tomuto argumentu se často dosáhne jen toho, že nebezpečný islamista splyne s bezproblémovými muslimy, čímž je mu paradoxně poskytován úkryt mezi lidmi, které si sám podrobuje, umlčuje a ovládá.

S narativem „teror nemá nic společného s islámem“ úzce souvisí narativ „psychicky narušeného jedince“. V kombinaci zabraňují identifkovat a správně pojmenovat pachatele islámského teroru jako náboženského fundamentalistu. Zároveň se v případech, kdy je pachatel jeden, často zdůrazňuje, že se jedná o jednotlivce. Přímý pachatel je možná v takovýchto případech opravdu pouze jediný, ale ideologie, kvůli které vraždí, není individuální ideologií, natož nějakým druhem psychické poruchy. Je to globální a komplexní, staletími prověřený koncept – svatá válka, džihád.

           

Lež čtvrtá: Narativ vlastních teroristů, odvádění pozornosti od problému

Aby toho nebylo málo, vymysleli si apologetici islámského teroru ještě jednu komunikační strategii: odvádění pozornosti od problému a jeho normaliaci. Po každém útoku se od mnohých lidí opětovně dovídáme, že i Evropa zná svůj terorismus. Známe jej: IRA, ETA, Rudé brigády... Ovšem to, že tihle teroristé, většinou separatisté nebo různé komunistické, anarchistické či fašistické bojůvky, byli vedeni úplně jinými motivacemi než islámští teroristé, jakoby nehrálo žádnou roli. Tento narativ vlastních, horších teroristů, je podpořen statistikami s počty obětí během posledních desetiletí. Takto podaná fakta však mají zabránit tomu, aby čtenář pochopil, že islámský terorismus není jen evropský či Západní, ale celosvětový problém. Že obětí džihádistů jsou každým dnem na světě stovky, možná tisíce lidí, a že jejich počet neklesá, naopak se sílícím vlivem džihádistické ideologie narůstá. Rovněž se zapomíná na to, že boj proti evropskému terorismu devatenáctého a dvacátého století vypadal odlišně; bezpečnostní složky přesně věděly, proti komu a čemu stojí, proti čemu je třeba bojovat, a ani většinová společnost nepostrádala vůli k razantním krokům proti těmto narušitelům pořádku.

Pokud by odvedení pozornosti od islámského teroru pomocí poukazování na „vlastní“ teror nestačilo, je v záloze ještě jeden zajímavý argument, a to sice poukázání na naprosto odlišný jev, například na oběti automobilismu. Představa řidiče, který ne z vlastní vůle způsobí smtelnou dopravní nehodu a teroristy, který autem cíleně najede do davu lidí, má podle téhle logiky splynout, ba co víc, protože se to první děje častěji, musí se zákonitě jednat o větší zlo. Za tímhle argumentem nestojí nic jiného než snaha islámský teror jako jev normalizovat. Ostatně, z úst mnohých evropských politiků už zaznělo, že si na teror ve velkoměstech máme pomalu zvykat. Ač jsou i tyto výroky často dezinterpretovány a jejich autorům jsou do úst vkládána slova, která nevyslovili, jedná se o hodnotící soudy a o fakta: islámský teror v evropských velkoměstech je stále častější a počítá se s tím, že se jeho četnost ještě zvýší.

           

Závěr

Všechny výše zmíněné narativy využívané v médiích i na sociálních sítích mají v představách svých autorů za úkol chránit muslimskou společnost před útoky a nenávistí ze strany většinové společnosti. Paradoxní realitou ovšem je, že touto snahou nejsou chráněni obyčejní muslimové, ale islamisté, kterým tyto narativy dokonale vyhovují, a kteří je sami šíří. Západ a jeho intelektuální elity se musí zamyslet nad tím, proč právě na jeho území nachází radikální islamistické myšlenky rodnou půdu – a také nad tím, kdo je nositelem těchto radikálních myšlenek. Bez správných otázek a bez pravdivých, z reality vycházejících odpovědí totiž tuto ideologickou válku prohrajeme.